UŽ TO BOUCHLO…

Než jsem večer usínala, přemejšlela jsem, nevim proč, co bych dělala, kdyby vedle mě vybuchla bomba. Jestli bych zůstala v tom Mekáči (asi jsem měla hlad) sedět anebo bych začala utíkat. Co je pravděpodobnější, že vybuchne další bomba na stejnym místě nebo bych riskovala, že poběžim do jámy lvové? Nic jsem nevymyslela, tak jsem radši usla.

Výjimečně jsem vstala ráno brzo, že se jako půjdu učit do univerzitní knihovny. Na cestě do školy jsem se dozvěděla o výbuchu na letišti. Trochu mě to sebralo, ale pořád jsem byla poháněná svým smyslem pro zodpovědnost a pokračovala jsem v cestě za poznánim. Sedla jsem si do knihovny k oknu, abych měla výhled na silnici (a nechala se snadněji rozptylovat všim, co se hejbe). Pořád jezdily policejní auta a sanitky, každou minutu, tak jsem si říkala, že to na tom letišti muselo bejt velký, ale za okny školy jsem se pořád cejtila bezpečně. Najednou mě napadlo, co když se něco stalo ve městě. V Paříži, kterou jsem navštívila pár dní před listopadovýma útokama, to přece taky rozjeli na víc místech najednou. A v tu chvíli to začlo, mobil nepřestal vibrovat. Volala mi rodina, co se děje a jestli žiju. Volal mi Ital, ať se seberu a okamžitě se vrátim ke kamarádce domu, že byly zasažený stanice metra. V tu chvíli nás přerušili, všechny linky byly zablokovaný. Kámoška pro mě přišla do knihovny, že musíme vypadnout, protože škola je pod bombovou hrozbou. V tu chvíli mi selhal mobil, stejně jako můj vnitřní klid. Zkrátka jsem začala řvát. Tak jsme šly, doprava už nejezdila, ale my jsme si stoply autobus, kterej nás odvez domu.

Pozdějš dorazily další kamarádi s narvanou krosnou. Přinesly zásoby. Aby to neznělo tak dramaticky, přinesly spoustu flašek piva a vína. Ty jsme pro odlehčení situace a vypořádání se se stresem konzumovali od brzkého odpoledne (až do pozdní noci). Seděli jsme na zemi, četli články v různejch jazycích a překládali je. Jeden takovej článek jsem přeložila a poslala idnesu, protože mě o to požádali. Netušila jsem, že to hned někam prsknou a ještě s mym (mimochodem zprzněnym) jménem. Takže se cejtim jako Jarmila Nováková, která čumí za záclonou a volá do Blesku, co kterej pseudo umělec měl k obědu.

Ale konec srandy. Nebudu psát, kolik lidí umřelo, kolik je bez nohou, kolik přišlo o blízký. Nemám ani už strach, protože to nejde, to by se člověk zbláznil. Taky si to neumim moc vztáhnout k sobě, přijde mi, jak když se to stalo někde jinde a to přesto, že touhle stanicí jsem půl roku projížděla každej den, že já a moji kamarádi si lítáme pořád tam a zase zpátky, že nám tady choděj vojáci zahalený od hlavy až k patě, jezděj obrněný auta a policajti pod oknama běhaj s kuklama na hlavě a pistolí v ruce. Mám spíš vztek, že se tohle může stát. Brusel byl na seznamu cílů minimálně od listopadu, všichni tvrdí, jak se to vědělo, že útok přijde, ale nijak se nekonalo. Jasně, minulej tejden se chytil jeden hledanej terorista, ale těch je tady evidentně hromada. A oni si nechaj producírovat se tři chlapi s kuframa nacpanýma bombama po mezinárodním letišti v centru Evropy a ještě k tomu pár dní po summitu EU vybuchne metro ve čtvrti evropskejch institucí. No nic, já tomu nerozumim. Třeba dělaj co můžou, ale prostě je to jako souboj Davida a Goliáše. Člověk by čekal, že tohle město (vlastně celá západní Evropa) je silná, spojená, připravená a schopná se bránit, nebo dokonce potenciální riziko zneškodnit, ale pak přijdou chlapi s kufrem plnym hřebíků a je po srandě…

Končim, tohle není muj styl.


Obrázek ve stanici metra Maelbeek, vždycky jsem na něj koukala.


Centrum města.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s