JEŠTĚ K TOMU STĚHOVÁNÍ

Ve zkratce – ano, zase se stěhujeme.

Brusel má jednu nevýhodu, je to město plný chlapů. Vynechám-li nějaký xenofobní a rasistický poznámky o tom, jakejch chlapů (přičmoudlejch), pro mě, jakožto člověka přirozeně  se bojícího mužů (na základě bohatejch předchozích zkušeností) je to město hrůzy. Jsou oprsklý, držej se v tlupách, posedávaj hromadně v hospodách, do kterejch maj evidentně ženy vstup zakázán (anebo si udržujou zdravej rozum a odstup), pokřikujou, ale tak nějak odlišně od českých zedniků, kradou organizovaně Bářiny notebooky, měsíc nejedi a prostě naháněj strach. To bych řekla, že je tak náplň jejich dnů.

Uvažuju o návštěvě psychologa, protože po roce v Bruselu, kdy jsem radši projezdila stavební spoření v taxíku a brečela ve dne na autobusovym nádraží (vsugerovala jsem si totiž, že jedna z těch tlup mě organizovaně sleduje a buďto mi dala sledovací zařízení do tašky, aby mě mohli nepozorovaně unést, anebo dali bombu do autobusu a já vybuchnu na cestě do Düsseldorfu), nabobtnala moje schíza do obludných rozměrů. Dokonce už zase začínám uvažovat o tom sledovacim zařízení a jde na mě panická ataka.

No, ale abych se dostala k jádru pudla. Město plný chlapů a všichni čumí. Na nohy. Moje. Nahatý. Venku je totiž asi milion stupňů a já jsem se opovážila vzít si kraťasy. Váha zavazadel přibližně překračuje limit 3,5 tuny. A všichni čumí. Nikdo mi nepomůže. Tak si v hlavě takhle nadávám.  A taky si přísáhám, že od teď budu cestovat jen s batohem. (Jen pro dokreslení situace. Do Bruselu jsem přijela autem = vem si co chceš. Následně jsem dovezla ještě pár krámů. To znamená, že v lednu jsem jela domu autobusem a přivezla dvě hokejový tašky. V květnu další 4. Nyní vezu 2. + šmajchltašku). Tohle ale nebylo první stěhování. Všechny tyhle poklady, který jsem všechny nutně potřebovala (např. křehký světýlka naprosto nevhodný pro převoz, vánoční stromeček, rádio + repráky, drak, 50 triček, 30 tílek – ve Flandrách, jo, dvě kuchařky – v době internetu, francouzština pro samouky atd.) jsem stěhovala celkem 6x. Zajímavý je, že muj byt je pokaždý v posledním patře bez výtahu. Ale hlavně, že mám výhled. Zde je přehled:

Stěhování 1: Myslim si, že o absenci záchodu v celym Bruselu, močení na veřejnosti a rozsáhlých výkopových pracích v ulici bydliště jsem se rozepsala v jednom z prvních příspěvků z Bruselu. Nemluvě o sdílení ložnice s tureckým pubescentem – snílkem, nepraktou. (Více v minulých příspěvcích)

Stěhování 2: Já a mých 8 zavazadel jsme se stěhovaly do garsonky velikosti krabičky od sirek. Odnes to Turek za všechna příkoří a znečišťování toalety. Garsonka však již byla obývaná domorodým Italem. I on měl 8 zavazadel. Společně jsme spolunocležnili na devadesátkový posteli měsíc. Počáteční naivní představu o tom, jak ušetříme peníze a budem si žít jako králové jsme zahnali po dvou dnech.

Stěhování 3: Turek odjel, zřejmě abych už nadále nemohla využívat jeho služeb stěhovacího nádeníka. A tak mě, jakožto vrchního chytroprda vlastnícího bakalářský titul v humanitních vědách, napadlo zavolat stěhováky. Možná jsem se obávala, že bych mohla při stěhování 16 kufrů zahlídnout slabost ve tváři Itala, a tak by ztratil na přitažlivosti. A to jsem nechtěla riskovat, vzhledem k tomu, že jsme se právě upsali k tříletýmu kontraktu na byt. Nicméně, nutno podotknout, že povinnosti stěhováků začínají a končí před domovními dveřmi. Nemusim snad dodávat, v jakym patře jsme bydleli.

Stěhování 4: Vzhledem k repetitivní třaskavé aktivitě v oblasti, padlo rozhodnutí onen tříletý kontrakt zrušit a opustit Brusel. Jasně, že to nebylo takhle jednoduchý. Vzhledem k tomu, že Ital mě chce schválně vytáčet a do Říma ani Prahy se stěhovat nechce, jako kompromis jsme zvolili Amsterdam. On kvůli děvkám,  já kvůli trávě. Nebo obráceně, už si nepamatuju. Náš nádhernej a mnou opečovávanej byt jsme pronajali ihned, problém nastal ve chvíli, kdy se zdálo, že z nás obou budou bezdomovci. Amsterdam je sice hezkej, ty titěrný domečky vypadaj na fotkách skvěle, ale jsou zkrátka titerný až moc a neni  jich tam dost. Navíc cenově si Amstr trochu ulítává, ve srovnání s Bruselem, kterej se zdá bejt chudšim bratrancem z Moravy. Vzhledem k tomu, že jsem projezdila svoje stavební spoření ve snaze uniknout před bruselskými muži a moje francouzština na levelu A.1.1 mi nedovolila najít si práci, museli jsme zvolit krajní řešení. A teda, Ital se stěhuje za prací do Amstru a já k mámě domu. Poslední den před nástupem do práce, kdy už skoro kejvnul na bydlení s fakt podivnym squatterem, našel pokoj za cenu menšího domu. Mě do konce školního roku ubytovaly kamarádky Italky.

Stěhování  5: Velký vztek. Důvod = nefunkční klíč.

Bára: Nejde to.
Ital: Uka.
Bára: Řikam, že to nejde…no vidíš, že nejsem debil.
Ital: To jsem neřek.
Bára: Ale myslel sis to.
Ital: Zavolej jim.
Bára: Nefunguje mi mobil, si zapomněl?!
Ital: Tak si vem můj.
Bára: Nemám na ně číslo.
Ital: Jak si můžeš nevzít číslo….papa di pupi…pipi di papity…..Zavolej Francesca.
Bára: Zavolej mu sám, je to Ital, praštěnej jako ty, budete si rozumět. A byla bych na něj akorát protivná.
Ital: Si protivná na mě!
Bára: Protože ses oholil a vypadáš jak někdo cizí! A sám si protivnej!
Ital: To se nedá, ty si jak dítě.
Bára: Sám seš jak dítě. Tvoje máma je jak dítě.

Stěhování 6: Olejový incident. Holky mě vyhodily, ve třech se to na 8 metrech čtverečních nedalo vydržet, zvlášť když neustále přicházelo a odcházelo neidentifikovatelné množství dalších Italů. Tak jsem musela znovu sbalit kufry a nastěhovat se k holce, která ve dne spí a v noci mi asi stojí u postele a kouká ne mě.

(Stěhování 7): Stěhování na dvě světové strany bylo přes počáteční optimismus doprovázeno křikem. Ukázalo se, že Ital bydlí v nebezpečný čtvrti, podle toho, jak všichni přizvedávali obočí, když oznámil polohu. Našel si teda byt blíž centru, v bezpečný čtvrti, o třetinu levnější, čistej, velkej, blízko do práce, dostupnej na kole a bla bla. Jenže věc má háček vážení, majitel dovoluje návštěvy pouze na 4 dny. V tu chvíli šel všechen pragmatismus stranou. Ty mě nemáš rád a ty seš jak dítě a zase to samý dokola.

Kdybych si já jen tak našla někoho z Dolan, jak pořád říká máma…

Tim jsem chtěla říct, že jsem doma u mámy a baštim knedliky. Kdybyste chtěli zajít na pivo, dejte vědět 🙂

Další stěhování in progress…

IMG_20160610_161826

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s