Sportem k duševní pohodě a vyrovnanosti.

Jako pokaždý, léto přeskočilo jaro a s tim přišla panika, že na plavkou sezónu ještě nejsem tak úplně ready. Je načase podívat se pravdě do očí a přiznat si, že se mi asi nesrazily najednou všechny kalhoty a spoďáry, který na sebe ráno vztekle rvu za zvuku praskajících švů a poutek na pásek a během dne zase vztekle odhazuju bez ohledu na stávající lokaci. Řešení je hned několik – například zásada, kterou razim, je NECHODIT za žádnou cenu DO ZKUŠEBNÍCH KABINEK. 9 z 10 anorektiček se zrodilo právě tam. Podle zásad Slunečníka, Měsíčníka a Větrníka se nesmíte ohlédnout, uhnout ani o krok a ani na chvilku se zastavit. Prostě přijdu, vezmu plavky, nejmenší svršek a největší spodek a jdu. Nazdar. V úvahu pak připadaj taky burkiny. No anebo nejbolestivější řešení – sport.

Potřeba sportovního vyžití vyvstává v pravidelných intervalech. Zpravidla před létem, last minute v létě, jako následek pití aperolu po létě, po Vánocích, pak znovu po Novym roce, před třídním srazem a před setkáním s ex (vaší nebo jeho/její). Hodně lidí využívá sportu nejen k redukci prdele, ale i k navození duševní pohody a nalezení rovnováhy. Já mezi ně nepatřim. Hned vám vysvětlim proč.

Když tak rekapituluju svojí sportovní kariéru, nevim, jestli je to spíš k smíchu nebo k pláči. Začínalo to slibně. Po deseti letech v oddíle synchronizovaného plavání jsem se vyšlapala (to se tak řiká!) na svůj sportovní vrchol. Když jsem se pak v patnácti rozhodovala co dál dělat, zevlování a kouření startek bez filtru pro mě byla jasná volba. Takže jsem skončila a pak už to se mnou šlo od deseti k pěti. A od patnácti k šestadvaceti. Co rok, to novej sport.

Hned po kariéře akvabely jsem se mermomocí chtěla vrhnout na pozemní hokej. Zdálo se to jako celkem logickej krok. 😀 Když jsem dorazila na svoji první hodinu florbalu (Petr nebo Pavel), sekla jsem spoluhráčku holí do zubů a ostatní mi daly pohledem najevo, že už nemám nikdy chodit. A tak jsem nepřišla. Věděla jsem, jak drsný jsou holky od vody, jejichž jedinou zbraní je noha mávající nad hladinou, tak jaký asi tak můžou bejt holky ozbrojený hokejkou?

Když jsem začala bydlet sama v Bruselu, rozhodla jsem se, že bych se jako soběstačná žena měla naučit v případě nebezpečí bránit. Způsobil to trochu i můj spolubydlící, kterej se jednou v noci rozhodl, že bude sledovat nějakou holku z metra. Myslela jsem, že je to vtip, ale nebyl. Jak to dopadlo s tou holkou nevim, ale já jsem se rozhodla, že když může on, tak můžou všichni. A tak jsem se přihlásila na kurz sebeobrany, respektive krav maga. Ano, techniky sebeobrany vypracované pro boj zblízka izraelských bezpečnostních složek, Mosadu, SWAT týmů a tak dále. Pro bejvalou vodní baletku jako dělaný.

Pan Krav Maga mi na můj dotaz, zdali výuka probíhá v angličtině, odpověděl pozitivně. To je tam asi nějakej zvyk, že když lidi nerozumí, tak odpovídaj kladně (proto jsem taky sdílela ložnici s tureckym stalkerem). Naivně jsem si říkala, co nás asi tak můžou učit na první lekci, nejspíš, jak sevřít ruku v pěst. Střet s realitou byl ale tvrdej. Bylo to asi to nejpříšernější, co jsem kdy zažila. Připadala jsem si jako na výcviku pouštní divize poblíž Bagdádu, něco jako libovůle nebylo tolerováno, pít se smělo jen ve vyhrazenej čas, třicet vteřin, ve squatu. Pořád jsme jenom lítali po tělocvičně jako magoři, vytahovali lidem trička a plácali je po hlavě. Do toho jsme museli skákat, dělat kliky a angličáky a u toho počítat do padesáti. Když to někdo zkazil, začalo se znova. Asi jsem neřekla, že hodina probíhala ve francouzštině a já neuměla ani slovo (tudíž ani číslo) francouzsky. Takže jsem byla v kolektivu velmi oblíbená. A tak když jsme museli utvořit dvojice, nikdo se mnou nechtěl mít nic společnýho. Zbyla na mě teda holka, opravdu eufemisticky řečeno, krev a hodně mlíka. Ani jsem se nestihla vzpamatovat, skočila mi na záda a já jsem s ní zase musela běhat po celý tělocvičně tam a zpátky jako blázen. Nakonec se tenhle devadesáti kilovej pytel živý váhy svalil na zem, že už nemůže. Nevim, co jí tak znavilo, když na mě vysedávala jako Aladin na létajícím koberci.

Nakonec následoval nácvik bojový techniky. Konečně! „Tady ho odstrčíš, tady ho praštíš, tady ho čutneš a tady se pořád kryješ.“ Vždycky jsem měla trochu problém s koordinací pohybů, není tedy překvapením, že jsem ani tentokrát netušila, která bije (nebo kdo).  Nekrylo mě nic a pomlátila jsem všechny okolo. Důsledkem bylo, že kolem mě byla spousta trojic a já jsem stála uprostřed tělocvičny sama. Usoudila jsem, že cíl jsem splnila a že útočníka zaženu stejným způsobem. Šla jsem tedy spokojená domů a už jsem nikdy znovu nepřišla.

jkjnkj

Sportem k duševní pohodě.


Příště jóga, tanec a lezení na stěně. Těšte se…

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s