(NE)MOJE TLUSTÁ ITALSKÁ SVATBA

Pár měsíců po mém uvedení do italské společnosti, kdy se mi konečně podařilo nabýt ztracenou důstojnost, nebo alespoň její zbytky, se do familie narodil potomek. Oddechla jsem si nejen proto, že nebyl můj, ale i proto, že jsem byla přesvědčená, že se v tu v tu ránu všechna pozornost upne k tomuhle hlučnýmu vlasatýmu balíčku. Polevila jsem v ostražitosti a propadla falešnýmu pocitu bezpečí. A pak to přišlo. Pozvánka na křtiny do Říma. A je to tu zas, pomyslela jsem si a šla jsem vyštrachat Italštinu pro samouky.

Jedeme do Itošky na křest, povídám mámě.
Na křest čeho?“ Ptá se (docela blbě, pomyslim si) máma.
No mimina, odpovídám.
Máma: Jo aha, já myslela, že na křest nějakýho cédéčka. Třeba Gigiho D’Agostina.“ (To dost vysvětluje.)
Ne mami, jedeme na křesťanskou svátost.“ (Dělám chytrou.)
Máma: Neřiká se tomu náhodou spíš křtiny?“ (Teď dělá chytrou máma.)
Já: Já nevim… To neni to samý? (Všechny chytrý věci už byly řečeny.)
Vem šampus, zakončuje máma.
Takže tolik k mému náboženskému backgroundu. Myslím, že jsem připravená vyrazit.

Před touhle návštěvou jsem si stanovila jednoduchý cíl – napravit si reputaci po posledním setkání s rodinou. Pět dní před odletem jsem tedy pilně cvičila Italštinu. A protože podle názvu knihy bych potřebovala o 25 dní víc na to, abych vedla sofistikovanou konverzaci o protisystémovém Hnutí pěti hvězd ( v mém podání by to zatím bylo tak půl hvězdy), zaměřila jsem se hlavně konverzační fráze, které v rodinném kruhu jistě využiju. Jako například:

  • Il cielo é nuvoloso. = Nebe je zatažené.
  • Dov`é la farmacia? = Kde je tady lékárna?
  • Mi sono perso. = Ztratila jsem se.
  • Aiuto! Ho bisogno di un dottore. = Pomoc! Potřebuji doktora.
  • Accettate carte di credito? = Přijímáte kreditní karty?

(Možná zvážím koupi vhodnější učebnice).


A je to tady, nastává den D. Ráno vstanu, narvu se do šatů, který jsem si pro tuhle příležitost speciálně půjčila a zálibně se prohlížim v zrcadle. Projde Lucova máma a řekne:
No Bára, presto presto! Jakto, že ještě nejsi převlečená z  pyžama? Za chvíli vyrážíme do kostela! Pyžamo a kostel se řeknou stejně, takže smysl věty jsem pochopila. Polilo mě horko a se zoufalstvím v hlase jsem se zmohla jenom na volání o pomoc. Aiuto! Než jsem se vzpamatovala, a potom, co dottore Luca osvětlil situaci, mě skoro tchýně obalovala kolem dokola nějakym hadrem jako párek do listovýho těsta. Chtěla jsem jí poslat do lékárny, ale nemohla jsem si vzpomenout, tak jsem se jí zeptala, jestli můžu zaplatit kartou a konečně jsme mohli vyrazit.

Když dorazíme před kostel, na místě už je fronta jak na Stouny. Naštěstí tentokrát jsem byla připravená a s menší armádou Italů jsem počítala. Vzápětí začíná (a bohužel i rychle končí) jediná část křtu, která je mi blízká. Předkal. Odněkud se vyčaruje pár flašek bublinek a plastový kelímky (jak jinak), zařve se pár hesel, který můžou znamenat Nazdraví, ať provází ho Bůh!, ale stejně tak by to mohlo bejt Kulky mizí, Mussolini zůstává!. Nicméně pozvednu číši a kopnu to tam, protože mám takovej dojem, že alkohol budu dneska ještě potřebovat. Chci ještě, ale už mi ale rvou kelímek z ruky a #veselychan nás za vydatného řevu začne všechny tlačit do kostela. Všichni řvou nazpátek, jenom já nemůžu, protože trojobal od tchýně mi brání  v přívodu kyslíku. Ale co, kvůli Bohu už lidi podstoupili větší oběti.

Následuje 90 minut – slovy hodina a půl – bohoslužby v italštině. Docela jsem se na to těšila, protože kolikrát se vám stane, že se dostanete na pravou nefalšovanou italskou párty, pardon, křesťanskou svátost. (I když mě napadá, že mně se to stává na můj vkus až dost často). Ale abych se přiznala, po 15 minutách to začala bejt dost nuda. Kněz pořád něco pindal a jediný, co jsem mu rozuměla, byl nějakej signor Gesù [čti siňór džezu]. Říkala jsem si, že to je možná nějaká křestní přezdívka mimina, anebo jméno nějakýho donátora kostela, který se prostě musí zmínit. Asi jako když v seriálu Ulice postavy neustále opakujou, že nakupujou v Drogerii Teta. A pak jsem se zamyslela, že už jsem vlastně Ulici dlouho neviděla a co se tam asi tak stalo. Přehrávala jsem si díly 10684 a 10685 a z letargie mě vždycky probudilo, když všichni sborově pronesli Amen. Pak konečně pokropili malýho Džezu, ten zařval a bylo po všem. Aleluja! Na konci obřadu, zrovna když jsem si vzpomněla, že se pan Pešek vlastně potýká s nějakými zdravotními problémy, mi Luca podává ruku – tak na něj koukám, pak na ruku, pak zpátky na něj a napadá mě, že jsem určitě během mše omylem slíbila, že se už navždy vyvarujeme všech tělesných hříchů. Když se ke mně s napřaženou rukou přihnali i zbylí zbožní příbuzní, byla jsem si tím už naprosto jistá. No jo, co se dá dělat. Neznalost jazyka přináší jistá rizika. Ale teď hurá na hostinu.

Když jsme se usadili k obří tabuli, zaradovala jsem se, jak jsme to tentokrát pěkně potichu (na místní standardy) a bez trapasů (na moje standardy) zvládli. (Když pominu menší příhodu, kdy mě 90 letá  babička z Neapole pouštěla sednout, protože se k ní ještě nedoneslo, že nemám poruchu zraku.) Jen co jsem dokončila tuhle slastnou myšlenku, bez sebemenšího varování padla jediná otázka, která neměla padnout: „Ty Báro, a k jakýmu náboženství se hlásíte vy Češi?“  Spolknu odpověď, že hlavně k pivnímu a odpovídám suverénně, že ke křesťanství . Načež se Luca zasměje a prohlásí, že Češi věřej leda tak ve velkej prd. A pak si ještě přisadí a i přes výslovnej zákaz, aby tuhle informaci vypouštěl ven, povídá: A Bára, Bára ta neni ani pokřtěná! A bylo to venku. V sále se rozhostilo hrobový ticho a všechny pohledy zamířily směrem ke mně.

Novodobá variace na antickou tragédii. Nejsem dotčená bohem. Bůh nade mnou nedrží ochrannou ruku a to znamená, že ani nad milovaným synem, bratrem, vnukem a kmotrem, který se rozhodl žít se mnou v zemi, jejíž obyvatelé se namísto ve Fiatech prohání po ulicích na oháňce ďáblových koní jako jezdci apokalypsy. Sodoma Gomora.

A pak, aby toho nebylo málo, ze strany starostlivé matky padla další otázka: „To znamená, že se nebudete moct vzít v kostele?“ Ticho by se dalo krájet. Mámě se klepe brada, mně se klepou kolena. Načež to Luca vyšperkuje. Přitaká, že skutečně ne, ale že to nevadí to, pač se stejně asi nechceme vzít vůbec a budeme žít na hromádce až do konce našich bídnejch životů. „A co děti, ty ale pokřtíte, ne?“ Snaží se situaci zachránit jindy #veselytchan. Ty prej taky nebudou, utne všechny jejich dosavadní naděje nezvedený syn. To si s nim ještě vyřídim, pomyslim si, ale nemám moc čas se zamejšlet, protože musím jít křísit tchýni. Il cielo é nuvoloso!

Následně se rozjede rodinná porada, ze který jsme pochopitelně vyloučeni, o tom, jak se to dá udělat, aby mě v jeden den zároveň pokřtili a provdali a vůbec na mě provedli všechny křesťanské svátosti, snad kromě posledního pomazání…i když… A komu se dá zavolat, a že Umberto Ferrari to dělá běžně a za hubičku. Nikdo se mě samozřejmě na nic neptá a kdyby mohli, tak mě pokřtěj přímo na místě a já bych stejně věděla houby. Pro jistotu radši nesetrvávám na jednom místě moc dlouho a často měnim pozici. Neřídim se přitom směrem hodinových ručiček, ale trasou číšníka nosícího plný talíře. Když už jsem to zase projela, tak ať se aspoň najim. Třeba je to naposledy. Amen.

No řeknu vám rovnou, že nebylo. Příště vás vezmu do Toskánska na oslavu 140. narozenin.


Poznámka pod čarou: Jestli jste ignoranti jako já, tak Signore Gesu je italsky Ježíš Kristus. Zeptala jsem se na to Lucy před příchodem dezertu a ten mi bleskově zakryl pusu, jinak by na mě zřejmě zavolali exorcistu a jeho by pod pohrůžkou vydědění oženili za sousedovic Francescu.

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s