Deník zhrzené ženy

V roce 1969 představila americká psycholožka Elisabeth Kübler-Rossová ve své knize O životě a umírání model 5 fází smutku. Původně byl určený personálu nemocnic a blízkým osobám umírajících, později platnost těchto fází rozšířila i na obecné ztráty – zaměstnání, svobody, vztahu. Někdy se model dá použít i v rámci odvykací léčby. Jako zkušený diagnostik jsem u sebe zaznamenala průběh všech těchto fází a ještě nějakejch navíc.

Týden 1. – FÁZE DEPRESE

Moje dny se slily v jeden. Konstantně se cejtim, jako když mám kocovinu, což neni fér, vzhledem k tomu, že nepiju a ani nejim. Živim se vesmírnou energií, to mi bohatě stačí. Ale prána má očividně grády. Škoda, že pro moje breathariánství nemá pochopení máma, která mi k Záhořově loži nosí pouze pokrmy, který maj alespoň 10 000 kJ na sousto. Neni to ale žádná začátečnice, přece jen se mnou prožila nejednu protestní hladovku v době mojí klidné puberty. Většinou teda pod šunkou najdu schovanou dvoucentimetrovou vrstvu másla a kolečko gothaje. Ani já nejsem začátečník a chleby štosuju pod postelí jako na zájezdu školy v přírodě.

Moje přísná dieta nese velmi brzy své ovoce. Mám postavu jako v patnácti a vážim taky tak. Ne, že by bylo o co stát. Nechápu, co je tohle za nefér mechanismus. Člověk by měl vypadat nejlíp jak to jde, aby ten druhej litoval, jak strašlivou udělal chybu, případně aby nalákal nový samečky, namísto toho ale prsa v čudu, zadek placatej, pleť v barvě listové zeleně, kruhy pod očima jak talíře a padající vlasy. Ještě žába na rameno a kam se na to hrabe 10 egyptskejch ran. Když téměř po tejdnu dostanu hlad, sáhnu do svejch zásob a dám si dort. Celkem mi chutná, než zjistim, že je zespoda celej pokrytej plísní. S myšlenkou jakou já mám v životě smůlu se odebírám opět do postele. Táhne mi na 28, spim ve svym dětskym pokojíčku v tričku ‚Ride and Party‘ a na obličej mámi mastičku proti beďarům. Sweet seventeen. 

Ráno vstanu a chce se mi umřít. Ne snad, že by mě skolila ta plíseň, ale že musim jít na rovnátka. Respektive musim jet.  Mám takovej pocit, ze když si můžeš na rovnátka dojet sám vlastním autem, jsi příliš starej na to, abys je dostal. Moje podezření se záhy potvrdí. V čekárně jsem jasně nejstarší, věkovej průměr převyšuju asi trojnásobně. Když mě sestřička osloví ‚slečno‚, na férovku se rozbrečim. Všichni přítomní puboši si asi řikaj: „Co ta bába před smrtí řve?” a doktorka mi říká: „Vypadáš dobře Barborko”, asi ze strachu, že jí ukradnu zubařský náčiní a půjdu si za něj koupit piko. K její i mojí radosti však odcházim pouze s rovnátky. 

Oprava: Táhne mi na 28, spim ve svym dětskym pokojíčku v tričku “Ride and Party”, v podprdě mý malý ségry, na obličeji mám mastičku proti beďarům a v puse rovnátka. Hurá.

Týden 2. – FÁZE NEGACE

Další z fází prožívání smutku je popírání. Já osobně jsem se rozhodla popřít, že mám jakejkoli problém a a koupila jsem si letenky na dovolenou. Sama. Na pohodu. Jsem přece v pohodě, silná a sebevědomá žena, tak co bych nemohla jet sama na malou dovolenou.

Víte, co je dobrej nápadu po rozchodu s Italem? Odjet se léčit do Itálie. Jeden by si řekl, že nikdo, kdo má rozum by takový šílenství nepodnikl. A ano, je to přesně tak, člověk se zdravym rozumem by takový šílenství nepodnikl. V praxi to vypadalo asi takhle: Vystoupila jsem z letadla, ucejtila ‚italskej vzduch‘ a začala jsem brečet. Viděla jsem pínii a začala jsem brečet. Nápis v letištní hale ‚USCITA‘ – pláč. Caffe bar – brek. Uviděla jsem fousatýho chlapa – řev. Pizza – nářek. Víno – kvílení. Kostel – ultrazvuk. A takhle s nudlí u nosu jsem projela Toskánsko. Doporučuje 10 z 10 labilek. 

Sice jsem se zabavila sama, ale v mobilu mám od tý doby aplikace jako Solo Traveller, She Travels, Couchsurfing a Meetup. Je otázka času, kdy k nim do party přibude Tinder. Kdepak, o mě se budou nápadníci rvát.

Týden 3. – FÁZE SMLOUVÁNÍ

V této fázi člověk zasažený ztrátou již ví, v jaké situaci se nachází. Uvažuje o smyslu života, přemýšlí, jak naplnit čas, který má, zamýšlí se nad tím, co by ještě rád zažil.

I já jsem si šňupla dávku tvrdý reality a rozhodla jsem se smlouvat. A nasmlouvala jsem si toho celkem dost. V první řadě terapeuta, následně osobního trenéra, kadeřnici, zubní hygienistku, kosmetičku, plastickýho chirurga… zkrátka Sandra Bullock by se ode mě mohla učit.

‚Nedělejte po rozchodu žádná unáhlená rozhodnutí‘, píšou všude. Jsem snad blázen? Jasně, že bych si teď nejradši obarvila vlasy na růžovo, dala si tři piercingy, tetování na zadek a odjela zachraňovat prales do Brazílie. Ještě, že jsem ale rozumná. Zatim mám piercingy jenom dva a jedu si nechat udělat tetování do Ruska, někam východně od  Nižněnovgorodské oblasti. S těma implantátama na čelo radši chvíli počkam.

Na protest jsem se rozhodla, že se přestanu holit, stejně jako hokejisti při play off. Pravidlo zní jasně – neoholit se, dokud tým nevypadne nebo nevyhraje trofej. Žádnou trofej zatim nemam, takže je to jasný. Toto nadšení hokejovýho fandy se mnou však nesdílela moje trenérka na pole dance (jo, řekla jsem vám, že na starý kolena tancuju u tyče? 😀 ) a začala smlouvat zase ona. Protože chlupatý nohy dost kloužou, musela jsem jí vyhovět a shodit srst i podsadu.  

Týden 4. – FÁZE AGRESE

První tři tejdny probíhaly celkem standardně, pokud za standard považujete jízdu na (emocionální) horský dráze po tom, co jste snědli klobásu, do ucha vám řve Michal David a v ruce držíte kelímek s kolou. „Pečujte o mě! Nechte mě na pokoji! Litujte mě! Nejednejte se mnou jako s malomocnym! Pojďte sem! Jděte pryč! Ne, nic nechci. Hybaj do zimy pro jahody!” Trvalo to celý čtyři tejdny, než našim došla trpělivost, spakovali mi věci a odvezli do hor – kam jinam než do Itálie. Nejdřív jsem si myslela, že je to pokus, jak mě přivést na jiný myšlenky (mamma mia), ale pozdějš mě napadlo, jestli mě spíš nechtěli vysadit u štíhlé jedličky tam mezi modříny. 

Zatim jsem se pořád nacházela ve stavu, kdy mě rozbrečel i štěněcí prd. Takže když mě ségra po cestě chtěla zabavit naší oblíbenou hrou z dětsví s výmluvnym názvem ‚Jakym autem pojedeš na svatbu‘, nesetkalo se to zrovna s kladnou odezvou. Je to totiž fakt sranda, když je vám 7 a do svatby máte daleko. O trochu menší prča, když je vám 27 a do svatby máte úplně stejně daleko. Takže jsem samozřejmě začala řvát.

Horskej vzduch, sluníčko, výhledy, řikali. To znamená sluníčko nikde, orkán Sabine v plný síle a mlha hustá tak, že by se dala krájet – prostě jak kráva. Přesto jsme vyrazili na hřebeny. Díky špatný viditelnosti mi v jednom okamžiku odjela rodina i snowboard. Rodina ale narozdíl od prkna jela po sjezdovce. To zmizelo někde v mlze a já jsem vážně zvažovala, jestli se na něj nemám vykašlat a nemám jít radši vyrovnat hladinku do hospody. Vzhledem k tomu, že mi spolu s rodinou ujela i peněženka, nezbylo mi nic jinýho, než se vydat na pátrací akci. Brodila jsem se teda z nějakýho krpálu asi půl kilometru, neviděla jsem na metr a nadávala jak dlaždič. Nakonec jsem nezvedený dopravní prostředek našla zaparkovanej v kravskym hnoji. Sebrala sem jsem ho a začala se brodit směrem, kterym jsem se domnívala, že je sjezdovka. Jenže ten sníh byl dva metry hlubokej a při každym kroku jsem se probořila až do pasu, zatimco jsem si hnůj rozmazávala po nový bundě. Nakonec jsem dosáhla takovýho stupně vzteku, že jsem odhodila snowboard ve stylu Jana Železnýho, zařvala jak tur, bušila palčákama do země a pak se rozbrečela. Lehla jsem si na záda a čekala na smrt jako Alex z Útěku do divočiny. Tak jsem si tak hezky umírala, když na mě zařval táta z opodál vedoucí sjezdovky, jestli bych laskavě nechtěla vstát, ať můžeme pokračovat. Člověk si nemůže ani v klidu umřít. Kdepak, tyhle hory, to byl balzám na duši.

Týden 5. – FÁZE SMÍŘENÍ

Ve fázi smíření jde o přijetí současného stavu a probouzení ochoty pomalu se posouvat dál.

Copak o to, já bych se i začala smiřovat, ne tak ale ostatní. Třeba pán z realitky, kterej nám chtěl prodat byt, ten vypadal vyloženě sklesle, když jsem mu řekla, že v současnosti se nám byt ve společnym vlastnictví úplně nehodí. Jeho kolega z AAA auto se dokonce vracel zpátky do fáze agrese. Následoval velmi vhodný telefonát z banky, kdy se mě můj bankovní poradce snažil zlomit na půjčku na svatbu, když už to s tim bytem nevyšlo. Korunku tomu nasadil můj gynekolog, kterej mi na žádost na vysazení antikoncepčních pilulek odpověděl: „Aha, tak se konečně snažíte počít? No věk na to máte.“ Jako bych chytla kulku.

Pozadu nezůstaly ani algoritmy sociálních sítí AKA digitální vesmír. Facebook mi nabídl k odkoupení postel mojí náhradnice, Google představení ‚Poslední důvod, proč se nezabít‘ a Luxor v emailovym newsletteru výběr knih na míru.

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s