Den nezávislosti

Začala jsem u sebe pozorovat, že se pomalu ale jistě stabilizuju. Už mě jen tak něco nerozhodí. Naposledy jsem brečela včera, když mi upadnul chlebíček na zem. Ale šlo o chlebíček na salátě, kterej spadl na zem samozřejmě tou namazanou stranou, aby ho vzápětí přejela tramvaj. Ruku na srdce, to byste brečeli taky. Přistoupila jsem jsem teda k dalšímu kroku – znovu osamostatnění se – a začala jsem si hledat vlastní byt.

Čekala jsem, že to bude martyrium, ale po tom, co s cigárem v ruce hladíc buldoka finančně soběstačná magistra Turazová napsala pár mailů „ne nemám psa, ne nekouřím, ne nevadí mi ohniště uprostřed obýváku a mrtvola ve skříni, budu ráda, když mne kontaktujete”, jsem svoje hnízdečko snů našla. A nakonec je i hezký a má vlastní záchod. Akorát teda sbohem Luxusní týdny v Lidlu.

Na truc (nevim komu) jsem se rozhodla, že se přestěhuju sama bez cizí pomoci. Furt jsem teda jak ten blbec jezdila s taškama plnýma krámů z jedný části města do druhý a tvářila se mučednicky, což bylo taky úplně na prd, když mě u toho nikdo neviděl. Emancipace však končí tam, kde je kufr příliš těžký, proto jsem po šestym kolečku zavolala tatínkovi. V americkym filmu by v týhle části hrála pozitivní písnička od Simple Plan a já bych s rozzářenejma očima tančila po pokoji, zatimco bych ukládala složený trička do příhodně otevřenejch šuplíků. V mý hlavě ale spíš hraje Poslední valčík od bratrů Ebenů a oči mi rozhodně nazářej nadšenim, spíš se mi lesknou slazama, protože zatimco vybaluju pochybný koule hadrů jsem se ve svý 30 metrů čtverečních velký špeluni už po stý nakopla o roh postele.  Kráva blbá dřevěná. 

Celej život se o mě staral buď Ital, Turek nebo Turaz a teď bydlim sama. Poznávám tak nové doposud skryté aspekty života. Například, že když si nedojdete nakoupit, jídlo doma prostě neni. V prvním tejdnu jsem zhubla dvě kila jenom proto, že jsem nebyla schopná dojít si obstarat potravu. V jednu chvíli jsem dokonce přemejšlela, jestli Sanchovi nesežeru granule.

Můj životní styl v následujících týdnech celkem výstižně popisuje slovo freestyle. Došla jsem si sice nakoupit, ale v novym bytě nemám žádný nádobí a pýcha mi nedovolí si o něj řikat, proto pacholíka jim otvírákem na pivo, polívku piju a ptáčky jim naběračkou a řeznickym nožem. Přijde mi to úplně normální, protože zatimco já piju čaj ze sklenice od oliv, jedna moje kámoška na skypu jí suchý špagety se svlíkacim párkem a druhá kouše mozarellu, jako by to bylo jabko. #singleladies

Komu to však nepřijde normální, je moje máma. Se slovy „vezu ti trochu jídla” mi dodávkou přivezla zásoby minimálně na měsíc. Prej abych ještě víc nezhubla – „takhle si nikoho nenajdeš, Barčo”. To ale chudák nevěděla, že jsem za pomoci otvíráku nasadila přísnou redukční dietu. Co mi však chybí na jídle, dohánim na pití. Pitný režim totiž naopak dodržuju svědomitě, přičemž u toho vykonávám běžné úkony v domácnosti. Takhle třeba v 11 v noci po požití flašky vína montuju roletu na okně, zatimco si na pomoc vezmu židli, na který stojí fatboy, na kterym stojim já a společně si takhle vrávoráme.

Protože se akce zdařila a já roletu úspěšně (leč obráceně) namontovala, aniž bych vypadla ze šestýho patra, pokračuju v misi s názvem ‚Jsem silná a sebevědomá žena‘. Třeba si vyrobim roušku z vánoční ozdoby, vylejvam 15 litrů vody z pračky za pomoci hrnku na espresso (ano, teď už vim, že je tam kohoutek) nebo sádruju za použití micelární vody. Přiznám se ale, že v posledním případě jsem měla otce na telefonu a po otázce „co je to špachtle?” i v příbytku. „Máš šupléru?”, pokračuje se zvídavejma otázkama táta. Hádej voe. Přinesu mu ukázat krabici od dortu, která obsahuje krejčovskej metr od vietnamce s asijskou jednotkou délky, šroubovák z kindervajíčka a namísto provázku uháčkovanej řetízek, kterej dělala ségra ve družině. Dál už se táta neptá. Do mojí sady následně přibydou i nůžky, který si musim u vietnamce koupit po tom, co si při vaření přiškvařim mikinu ke kůži. Máma sice dycky řikala, ať nosim zástěru, ale znáte to, rodiče toho nakecaj…

Já si ale nestěžuju, líbí se mi bydlet sama a překonávat překážky běžnýho života. Nejde při tom o vztahy ani zlomený srdce, je to prostě boj o přežití, všechno ostatní tak jde stranou. Taky to člověku přináší značnou svobodu. Můžu třeba po svym vlastnim bytě chodit nahá, když už se rozhodnu oblíct, klidně si na sebe můžu navlíct ponožkou politou červenym vínem a nemusim se s nikym dělit o toaleťák. (Pravdou je, že jsem možná spíš tak trochu prase, nahá nechodim, protože z ekonomickejch důvodů netopim a o toaleťák se dělit nemůžu ani kdybych chtěla, protože žádnej nemám.) Dobrý ještě je, že když přijdu v noci domů pozdě, nemusim hrát mikádo se všim, co mi přijde do cesty, abych neprozradila hodinu příchodu. Naproti tomu jsem si posledně zasekla záda, když jsem ležela na koberci, nemohla jsem se zvednout a kromě Sanchi kolem mě nebyl nikdo, kdo by mi pomohl. Sancho to vyřešil tak, že si mi sednul na obličej, čimž mě celkem rychle zvednul a následující dny jsem si mazala záda Voltarenem za pomoci cukrářský stěrky.

Tenhle single život má prostě svý pro a proti, ale už teď můžu říct, že já rozhodně jsem silná a sebevědomá žena… Můžete tomu prosím věřit alespoň do příštího článku? Díky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s