Alena v říši divů

Březen 2020

Předehra

Ve Wu-chanu dělaj že nic, na Tenerife děláme že nic

Musim vypadnout. To já tak v životě dělám. Když nevim, jak dál, tak prostě někam odjedu. (Kdyby se vám zdálo, že pořád někam jezdim, tak vás můžu ubezpečit, že to se vám nezdá.) Londýn mě naladil a tak i přesto, že mě nikdo tak úplně nepozval a že se ve světě začíná mluvit o nějakym čínskym viru, kterej se nebezpečně šíří, vyrážim s bandou holek na dovolenou na Kanárský ostrovy, od který si slibuju, že mi pomůže se znovu nadechnout a najít v sobě vnitřní sílu. Jak známo, Tenerife je ostrov vhodnej pro aktivní dovolenou, kterej láká surfaře a nemaj tam Italy. To mi jako argument stačí. Jedu.

Na takovouhle ozdravnou dovolenou jsem chtěla bejt samo sebou žádoucí a sexy, protože to ale bylo upečený dost narychlo a taky v důsledku stěhovacích akcí jsem s sebou měla akorát jedny šaty, táty ponožky a ségry plavky. Mohlo to bejt ale i horší, to kdyby to bylo třeba obráceně. Svojí vnitřní bohyni jsem v sobě teda musela najít jinak. Příležitost se mi naskytla hned první den na pláži, na který mě přivítal nahatý pán ve věku mýho dědy. Podle všech dostupných indicií jsem usoudila, že se jedná o nuda pláž, takže jsem se rozhodla, že se s tim nebudu crcat a odložila jsem všechno, včetně dobrýho úsudku. Očividně. Po chvilce pozorování jsem si totiž všimla, že nahatý jsme jenom já a rozverný senior. Každopádně jsem v sobě okamžitě znovuobjevila víru v pěkný chlapi, byť teda byli všichni oblečený. (Nebo právě proto). Koukala jsem na všechny, který prošli kolem a na ty pěkný se horečně usmívala. Pěkný mi po takový době bez kontaktu s druhym pohlavím přišli všichni. Byl to dost vyčerpávající zážitek, ale hned po prvním dni mi bylo líp. Usoudila jsem, že je to jenom  věc dobrý přípravy. Na očumování chlapů se zkrátka člověk musí pořádně posilnit. Takže od teď už žádný nic ochucený větrem k snídani, ale pěkně páras v těstíčku a pivo. (Samozřejmě Corona. Protože zatimco v Číně se lidem zapalujou plíce, nám na Kanárech se zapalujou zatim jenom lejtka. A tak nám chutná).

Po několik dnech jsem měla zčíhnutou nabídku zboží v širokym okolí a musela jsem uznat, že dobrý. K mojí nelibosti jsem si taky všimla, že stejně jako všude jinde, i zde poptávka převyšuje nabídku. Došlo mi, že pokud chci v týhle konkurenci uspět, budu se muset aktivně zapojit do vývoje a zdokonalování domácího produktu. Po rychlý evaluaci jsem na sobě shledala jistý nedostatky, který jsem se jala ihned napravovat. Protože člověk může mít zadek jako šutr po dni, to se rozumí. Po (určitě bezmála) tisíci dřepech a čtyřech sangriích jsem další den neměla lepší nápad, než se vypravit na Pico de Teide, sopku, která má téměř 4000 metrů. Lidi, co šlapou do kopců jsou totiž pohodáři a já jsem taky úplně v pohodě. Dopadlo to tak, že jsem ve 3250 metrech s naprosto ztuhlejma údama zaplavenejma kyselinou mléčnou upadla na zem a odmítala jít dál. Ležela jsem tam s rozsvícenou čelovkou na hlavě napůl v kómatu a vyřvávala jsem, že na světě je pandemie a my chcípneme na sopce. Naneštěstí mě v tomhle stavu obešlo hned několik hezkejch pohodářů, takže mi bylo jasný, že tudy cesta nevede. 

Stále jsem to ale nevzdávala. Moje zběsilý cvičení a výlez na čtyřtisícovku museli můj zadek zákonitě podstatně vylepšit, vyrazila jsem proto oslňovat beach boys na surfu. Možná by se to i podařilo, techniku mám dobrou, kdyby však moje vystoupení nenarušil neopren, kterej se po celý zadní straně roztrhl. (Možná neopren prostě nefunguje jako stahovací legíny). Takže pokaždý, když přijela vlna a já naskočila na surf, zazářila moje “prdel jako šutr” na všechny strany. Kluci to sice kvitovali s nadšenim, ale já jsem tímto momentem přišla o zbytky svojí důstojnosti a všechen přirozený sex appeal. Po zbytek dovolený jsem se rozhodla pokračovala v tom, co mi jde nejlíp – očumovat a nasávat.

Březen 2020 – červen 2020

První vlna

Číský virus dorazil

První vlna covidu mě (navzdory tomu, že pracuju ve zpravodajství) zasáhla jako tsunami. Dostat se z Tenerife mi trvalo asi jenom šest dní a stálo mě to jako malý rodinný vůz. Všechnu nově nabytou pozitivní energii jsem pozbyla někde nad Mnichovem a domu jsem se vracela jako spráskanej pes za pomoci velvyslanectví, hasičů ve skafandrech a největší logistický akce v dějinách, která čítala dva rodiče, dvě auta a zapadlou uličku uprostřed noci někde u Plzně. Začal lockdown, věc kterou jste do tý doby mohli vidět akorát ve filmu se Samuelem L. Jacksonem.

To je paráda. Takže když jsem za sebou konečně přestala tahat nudli a španělský ptáčci mě rozehřáli natolik, že jsem uvažovala o tom, že opustim noru, rozhodl se Bill Gates jinak. „Nene,“ řekl, „žádný takový, ještě ses v tom neponimrala dost, šup s tebou do karantény. Aspoň budeš mít čas přemejšlet. A neodmlouvej! Dokud bydlíš pod mojí střechou…“ A tak jsem se poslušně zamkla doma. Já sama. A pes, kterej svý oběti paralyzuje bojovym plynem a kterej chrápe jako sbíječka i když je vzhůru. Ja a buldok v 1+1. Prostě paráda. 

Asi vám nemusim popisovat, jak strašně nevhodný je zavřít duševně labilního člověka mezi čtyři bílý stěny. A jsou fakt bílý, neb jsem si do nový domácnosti nepřinesla před ozdravnou dovolenou nic. Ani věc tak důležitou, jako je kladivo. Takže obrazy můžu přilepit leda žvejkačkou. Nemám ani příbory, což je na jednu stranu  pozitivní, protože okolo sebe nemám žádné ostré předměty, ale na stranu druhou jsem musela sníst pacholíka otvírákem na pivo. Jak jsem zjistila při první improvizované výrobě roušky, nemám ani žádnej provázek, jenom šňůru od županu, s tou už ale venčim psa. Podezírám mámu, že mi sebrala i tkaničky od bot a ořezaný tužky. Teď už jenom čekám, kdy mi přijdou vynadat sousedi, jestli bych mohla bušit hlavou do tý zdi potichu.

Je to jak bejt uvězněnej v malym pekle o rozměrech vlastní lebky. A ještě k tomu chudej. Díky vyhlášenýmu nouzovýmu stavu totiž nejenže nemůžu uskutečnit žádnej ze svejch dobře promyšlenejch plánů, který zahrnovaly třeba již zaplacenou cestu do Ruska, kde bych si nechala potetovat 46% svýho doposud panensky čistýho těla nebo odstěhování se natruc s buldokem do Říma, ale ještě k tomu jsem přišla o všechny peníze. Takže teď můžu jenom čekat, až Ryanair zkrachuje a já dostanu zpátky dvě sedačky u okýnka a kanystr benzínu.

Takhle jsem lamentovala asi dva dny, když mi z ničeho nic došla ta skvělá skutečnost: Momentíček, takže já nemusim, ba dokonce nesmim chodit do práce, nemusim mezi lidi a nemusim se ani převlíkat z pyžama? To je sen! A kolik já teď ušetřim času, kterej můžu věnovat seberozvoji! A počínaje touhle chvíli jsem si začala lebedit. Celý dny jsem v županu, cpu se pizzou a piju vino a pivo současně a terapeutka ani máma na mě nevidí. Život je nádhernej.

A teď k tomu seberozvoji: Protože situace připomíná apokalypsu a z obchodů zmizelo všecko jídlo, musim se i já zúčastnit soutěže Peče celá země. Po tom, co jsem upekla dva chleby tvrdosti 10 Mohsovi stupnice tvrdosti nerostů jsem vyhodnotila, že bez pečiva se dá žít, respektive že máslo se dá namazat i na zbytek pizzy ze včera. Taky jsem si chtěla ušít roušku, ale protože mi máma odebrala evidentně i jehly, asi abych si plná zoufalství nepíchala doma sama marihuanu, jsem ji musela vyrobit alternativní cestou. Naštěstí videa už existujou i na to, takže teď na sobě nosim utěrku, kterou mám na jednom uchu zachycenou gumičkou a na druhym provázkem z vánoční ozdoby. 

V novinách jsem se dočetla, že aby rouška plnila účel, mám ji pravidelně vyvařovat. Protože jsem si ale opravdu neuměla představit, jak se vyvařuje rouška (to je to samý jako pokyn „utřete máslo s cukrem“ – jak jako utřete?), zadala jsem na Google oblíbené howto sousloví a hned po „jak si olíznout loket“ a „jak upéct chleba bez mouky, droždí a trouby“ jsem se dopátrala řešení. Zaplať pandu za internet. Dovedete si představit, jak bysme ten lockdown přežili bez něj? Já bych házela roušku na strop a čekala, jestli se udrží nebo spadne a vy byste byli úplně v prdeli. 

Září 2020 – prosinec 2020

Druhá vlna

Fičák? Tak to každopádně!

Snad proto, že nás na léto vypustili z klecí a nechali nás si pohrát, nebo možná proto, že je na podzim stejně hnusně, všichni poslušně druhej lockdown přijali a dokonce mi přijde, že si libujou. Já teda určitě. Nerozházelo mě ani to, když se mě v sedm ráno v Lidlu ptali, jestli “65 už bylo?”. Prostě kolem běžel králík, já ho honila, spadla jsem do díry a jsem tady. 

Přijdu si skoro jako na škole v přírodě*, akorát každej den nedostávám předepsaný pohledy a nemůžu do přírody. Dopoledne udělám pár příkladů u tabule a pak je čas na hraní. Je to prostě taková rutina, ve který se člověk jen musí naučit obratně zametat stopy. 

Škola v přírodě je zotavovací pobyt dětí z mateřských a základních škol ve zdravotně příznivém prostředí, který se koná v rámci vyučování. Tento vzdělávací model má tři významy: zdravotní (pobyt v přírodě, na čerstvém vzduchu, zlepšení fyzické kondice), vzdělávací a výchovný (např. zvýšení samostatnosti).

Do zdravotně příznivého prostředí, tedy ven se psem, kterýho jsem si nemusela koupit na Marketplacu, chodim. A zatimco dřív jsem chodila v teplákách, abych si neušpinila džíny, teď chodim v džínách, abych si neušpinila tepláky.

Výchovný rozměr je naplněn taky. Vychovávám se převážně sama a myslim, že mi to docela jde. Karanténa na mě má blahodárný účinky. Všechny boty mám bílý jako vypraný v Arielu, dokonce i ty, který původně bílý nebyly. Začala jsem žehlit kapesníky, včetně těch papírovejch. Mám spočítaný a roztříděný všechny těstoviny, který jsem našla po bytě. A nemyslim balení, ale do posledního zrnka kuskusu. A konečně vim přesně, v kterejch dnech a hodinách maj moji sousedi koitus. Kdepak, neni nad to udržovat nějakej řád. Jak řiká moje terapeutka, řád dává člověku v životě smysl. 

A nezanedbávám ani vzdělávání. Internet je plnej tipů, jak během lockdownu neustrnout. Tak jsem se pustila do umění, což byla doposavad moje slabá stránka. Nedostatek talentu jsem vyřešila volbou alternativní techniky malby – namatlala jsem si na zadek temperu a obtiskla půlky na čtvrtku. Teď to visí nad gaučem a lidem tvrdim, že je to ranej Magritte. Taky skládám puzzle. Na žena.cz jsem se totiž dočetla, že skládání puzzlí pomáhá udržet aktivní mysl a snižuje rizika duševních nemocí. Krteček 16 ks stopro pomohl, to cejtim.

S fyzickou aktivitou je to horší. Těžko se totiž dělá tanec na tyči bez tyče. Tak jsem pohyb vyměnila za telku a tepovku mám stejnou, ne-li větší. Každej den jásám spolu s Mili, že si jí Ivo chce vzít, každej druhej den jsem zdrcená, že je Ivo její bratr. Ale José pořád ještě nepřijel.

Samostatnost jsem si zvýšila nepochybně. Ostatně jako všichni. Těžko říct, jestli je to u všech ku prospěchu…

Táta si na Aliexpressu pořídil teploměr a neustále měří sobě i všem okolo teplotu. Teploměr ukazuje 30°C, táta je spokojenej. Volám babičce, abych zjistila, jestli samotou nestrádá. „Teď nemůžu, teď válčim,“ praví babička, která sleduje dokument o Válce v Zálivu na Discovery. Taky se přihlásila na státnici ze španělštiny, takže si každej den před spanim napíše na papírek jedno slovíčko, aby další den zjistila, že si ho nepamatuje. Ségra se nastěhovala ke svýmu klukovi a od tý doby o nich nikdo neslyšel a máma bojuje proti systému, když nosí roušku pod nosem a kope pod zahradou tunel. Lepší zůstanou.

Prosinec 2020 – březen 2021

Třetí vlna

Nastává relaps

Novoroční depka mě nedostane, řikám si. A pak přišla třetí vlna. 3. prosince se s velkou parádou všechno otevřelo a  9. prosince zase zavřelo. Ako keby nič. Titanic se potápí, ale kapela stále hraje.

Začínám pochybovat o svý příčetnosti. Přes noc se mi z pusy ztratily rovnátka. Obrátila jsem naruby celej byt, zeptala se psa, jestli je neviděl, odpověděl, že ne šel si po svym, nic. Po třech dnech jsem je našla v krabičcce na rovnátka, kam jsem se zaručeně koukala asi třikrát. Vodvaz. V kuchyňský skříňce jsem zase našla sklenice plný vody a nemám tušení, jak se tam dostaly. A z nudy zpívám Shazamu a čekám, jestli uhodne. Nejsme však jediný, kterejm hrabe, že ne my precious.

Měření teploty celý rodině a širokýmu okolí se tátovi brzo omrzelo, vymyslel si proto novou práci. Rozhodl se udělat do okenice, která zakrývá okno (logicky) okýnko. (To už trochu logiku postrádá). Naneštěstí pro něj – a pro nás, který dům obýváme taky – při tomhle manévru proříznul barák. Po tom, co jsem se nepozorovaně dostala za hranice okresu, jsme s mámou seděly na gauči a plánovaly útěk na chalupu, když se ozval zvuk pily. Povídám mámě: „Ten se do toho nějak opřel, ne? To zní, jak když se snaží prořezat dovnitř. Tys ho zase zamkla venku?“ A ono fakt, podívám se na zeď a tam díra. Snad bude letos mírná zima.

A tímto výčet podivností teprve začíná. Během ledna pozoruju u svojí rodiny a přátel velmi podezřelé chování. Máma je stále v odboji. Protože jít hlavou proti zdi jí ale zatim nepřineslo kýžený výsledek, rozhodla se nabourávat systém zevnitř. Agitace probíhá především v naší rodinný konverzaci na WhatsAppu. Hlavní poselství – covid je debil, vláda je debil, my všichni jsme debil. Co nevidět začne na Kladně prokopávat druhou linku metra a stěžuje si, že chce jít plavat do rybníka a že nemůže. (Zde bych ráda podotkla, že moje máma namočí palec do vody jenom v červenci a to když má voda 30 stupňů.). Táta – oficiálně manažer výroby v nadnárodním koncernu – si zase stěžuje, že se chce jet prohánět na traktoru a taky nemůže. Společně si pak na protest opejkaj večer buřty v krbu uprostřed obýváku a zatápěj rouškama. 

Babička, ač je v důchodu, nabyla dojmu, že to, že před 30 lety dělala zdravotní sestru a má plný šuplíky chechtáků, jak sama označuje antidepresiva a jiné náladu podpůrné prostředky, ji opravňuje k tomu otevřít si na vesnici vlastní ordinaci. „Bláhovka, neurol zahoď, ten ti je na nic. Vem si tohle, na noc si vem dva a zapij to vínem.” Bojim se, že za to půjde do pekla. Co jí ale šlechtí je, že neni lakomá a ráda se podělí. Ve volných chvílích, když zrovna nepadělá recepty nebo nepiluje slovíčka z první lekce, kultivuje zahradu. Díky důmyslnému systému kladek a pomocníkovi, který si občas rád přihne se sice pořezala motorovu pilou na hlavě, ale protože je odborník na slovo vzatý, během pěti minut si ránu sama ošetřila. Mám dojem, že si vzala dva a zapila to vínem.

A co se kamarádek týče (už je dobře znáte), ani ty nejsou normální. Ale to jste asi ani nečekali. Céčko přelejzá na tajňačku hranice, Áčko vyrábí v bytě protihlukovou stěnu a Efko nemá víno, tak popíjí po večerech alpu. A já? Když to tak pozoruju, sjednávám si radši terapeuta přes skype.

Březen 2021 – nafurt asi ty vole

Čtvrtá vlna

Terminální stádium

Už nevidim světlo na konci tunelu. O žádnym rozvolňování nikdo víc nemluví. Teď se čeká jenom na to, až přijedou čtyři jezdci, slunce i měsíc potemní a na nás začne padat ohnivej déšť. Upřímně se divim, že se ještě celej svět nerozešel a nepobodal.

Babička pro velký úspěch opět začíná první lekci a dohazuje mi svýho rozvedenýho ezo léčitele. Asi aby měla slevu. Alarmující na tom je, že jsem jí to nezakázala. Doba je zlá, chlapy znám už jenom z televize a když může chodit milionářská dědička se zahradníkem, co bych já nemohla jít na rande s padesátiletym guru. Táta luxuje dřevo a způsobil si popáleninu třetího stupně. Pravděpodobně když luxoval to uvnitř hořícího krbu. O ségře pořád nikdo nic neví, možná už má tři děti a máma chce přecházet Alpy vrchem a pořizuje si zbroják. „Na tu dovolenou prostě pojede.“

V životě jsem zažila pár divnejch momentů. Třeba když byl během mýho studijního pobytu v Bruselu spáchanej teroristickej útok, když jsem namísto kouzelný hůlky dostala od Ježíška triangl nebo když jsem tátu omylem kopla do rozkroku. Ale tohle nemá obdoby. Mám dost. Už bych chtěla dokonce i do práce a to je signál, že je třeba urychleně vyhledat odbornou pomoc. Naštěstí pro mě jsem nemusela moc daleko, v rádiu jsem se doslechla, že olomoučtí vědci přišli se systémem pěti S, kterej by měl pomoct „ve zdraví přežít koronavirovou pandemiii.“ A co se řekne v rádiu, to je pravda, to ví snad každej. Navíc, tonoucí se stébla chytá. A dokud mě nikdo nenutí zadržovat dech, pomazat se česnekem nebo pít savo, tak jsem v pohodě. Nakonec, syrečky se jim docela povedly, tak co by neskórovali podruhý.

S-pánek
Asi se vyspim s tim léčitelem. Tak zabiju hned několik S jednou ranou. A navíc, co si budeme povídat, terapie je drahá.

S-trava
Tak ta jediná mi problém nedělá. Na každý jedno ztracený kilo po rozchodu jsem dvě nabrala. Zachraňuje mě jenom to, že v létě budou zavřený koupaliště a tak mě nikdo neuvidí. 

S-port
Ze zoufalství jsem začala cvičit jógu, jako abych se zrelaxovala. Tady, v mym bytě, kde většinu prostoru zabírá kancelářská židle z bazaru za stovku s podezřelym flekem na podsedáku, která stojí hned vedle skateboardu opřenýho o dřez, spolu se psem hlavou dolu kterej mi při závěrečný relaxaci pokládá kulky na obličej. Cejtim se fakt zrelaxovaná. Sousedka mi morseovkou (buď to, anebo to byly jenom rány hlavou do pelesti postele) poradila zacvičit si pro větší uvolnění kundalini jógu, ale mám pocit, že tu cvičim tak nějak každej den.  

S-tres
Máma odvrací mojí nastupující depresi tím, že mi svěří do ruky křovinořez a obětuje tak všechny keře a stromy v zahradě. Zkoušeli jste to? Doporučuju.

S-top kouření
Stejně mě to neuspokojuje. Asi si fakt začnu píchat tu marihuanu.

Chtěla jsem vám sem dát odkaz na tuhle zázračnou metodu, ale Klinika tělovýchovného lékařství v Olomouci už jí stáhla. Tak nevim, co si o tom mám myslet. 😀

Ale pokud jste do dočetli až sem, tak jsou zjevný dvě věci. Jste pořád naživu, což je dobrý a evidentně máte hovno co dělat. 

Tak zdar a sílu. Uvidíme se v 5. vlně.

Loading…

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s